|
|
||||
|
Nové články Zpravodajství Kronika PORGská Ankety Rozhovory Výkřiky do tmy Knižní koutek Počítačové hry Praskající bubínky Literární patvary Křeče bránice Ostatní články Fotografie Downloady Freeware hry Programy Wallpapery Zajímavé odkazy Adresář e-mailů Redakce Echa Obsahy |
Žít nebo zemřít Jakmile se Keity postavila, Michaelova tvrdá rána jí, dnes už snad posté, srazila k zemi. Ležela na tvrdé žíněnce dokud jí Michael nepodal pomocnou ruku a nepomohl jí vstát. “Už nemůžu,” sykla. “To je vidět.” “Můžu si jít lehno ut?”Muž se podíval na hodiny. “Je půlnoc.” “No právě.” “Dobrá, zítra budeme pokračovat.” “Jo, už se fakt těšim!” Neodpustila si. Jakmile zalehla do postele, v minutě usnula a probudila se o sedm hodin později. Nasnídala se a vydala se do školy. Bylo dvanáctého prosince, všude ležel sníh a na cestách a silnicích bylo často náledí, tak dívka chodila přes trávníky. Teď, v době zimy se jí dny vlekly pomalu a nudně. Dopoledne trávila ve školní lavici a odpoledne přišel výcvik. Ten trval kolikrát víc jak pět, nebo šest hodin. Byla z toho všeho příliš vyčerpaná, než aby se ještě stihla věnovat stáji či škole. Domácí úkoly dělala pravidelně před hodinou. Madeline se jí přestala vyptávat na pocity a názory, vlastně teď nikoho nezajímala. Všichni měli moc práce , k Waltrovi ani Bircoffovi se moc často nedostala. Ale rychle si zvykala na svůj režim a povinnosti. Jen ve skrytu duše doufala, že to brzy skončí...Toho dne odpoledne přišla dívka domů a převlékla se na trénink. Avšak dnes místo Michaela přišel Juggen. Byl to vysoký muž s nazrzlými vlasy a ani zdaleka nevypadal tak tajemně jako Michael. “Nějakou dobu tě budu učit.” Prohlásil. “Slyšela jsem.” “Můžeme začít hned?” “Ty se mnou nechceš nejdřív mluvit?” “Proč?” “Nemáš za úkol zjistit co se mi honí hlavou?” “Zvládnu to i při výcviku.” “Vážně? To tě nemůžu ničím překvapit? Co když se budu chovat úplně jinak, než bys býval řekl?” “Na mě si nepřídeš.” “Dík za upozornění...” “Kolik je ti let?” “Asi jedenáct, já nevim.” “A kolik je ti duševně?” “Jak to mám vědět?”“No, kolik bys řekla? Patnáct?” “Co to máš za votázky? K čemu ti to je?” “No tak promiň.” “Promiň?” “Ano, promiň, asi dělám něco, co se ti nelíbí.” Dívka se na něj podívala jako na blbečka. “Po celou dobu, co jsem v Sekci se nikdo nest ará o to, co se mi líbí a co ne a nikdo se mi ještě nikdy neomlouval.”“Možná je metoda mého výcviku jiná, než mají ostatní v Sekci.” “Ne, tomu nevěřím!” “Nemusíš, ale abys měla o čem přemýšlet... víc dosáhneš cukrem, nežli bičem a ty to sama moc dobře víš, protože jsi taky trenér.” “Nevěřím ti!” Nedala se. “Proč?” “Máš něco za lubem, na to já mám nos!” “No, jak myslíš...” Mezitím co si povídali si Juggen otevřel kufr a vyndal pár střelných zbraní. Keity ho pozorovala s velikým zaujetím, až do chvíle, než jí byla jedna z pistolí podána do ruky. Váhavě ji přijala. “Je nabitá?” “Ano.” Namířila hlavní Juggenovi na hruď. Nebyl pochyb o tom, že jí spatřil, ale ani v nejmenším ho to nevyrušilo v práci, tak se ozvala: “Co kdybych tě zabila?” “Kdyby - chyby.” “Ne, vážně. Zabiju tě.” “Ani nevíš jak se to odjišťuje.” “Nedělej idiota, na to přídu.” “No, jak myslíš.” “Jak si můžeš bejt tak jistej, že to vážně neudělám, Juggene?” “Ale já si nejsem vůbec jistej.” “Nelži!” Konečně se na ní podíval, jakoby jí dával na vědomí, že teprve teď jí zaregistroval. “Mám svý způsoby, jak si to zjistit.” “Jo, podíváš se do budoucnosti!” “Tak nějak... A nech už toho tajtrlikování a prohlídni si tu zbraň.” Keity sklonila hlavu a zanechala snahy o provokování muže. “Je divnej,” běželo jí hlavou, “je úplně divnej... Co to má za způsoby? Jak se mi podaří uchovat si alespoň trochu soukromí? Musim si dávat setsakramenskej pozor...” Juggen se postavil za ní, vložil jí zbraň pevně do obou rukou a přitiskl jí pravý ukazováček ke spoušti. Dával jí pak přesné pokyny k tomu, aby se dovedla postavit do základního postoje. “Neříkej mi, že až budu v akci, budu si takhle stoupat při střílení každýho terče. Než bych zastřelila jednoho, byla bych už proděravěná ze všech stran jak cedník.”“Uvidíš, ještě se ti to bude hodit.” řekl a ukázal jí výměnu nábojníku a odjištění pistole. Ke konci jí dal několik praktických rad, jak vystihnout soupeře, potom už nechali zbraně zbraněmi a pokračovali v každodenním tréninku. Keity z toho všeho šla tak trochu hlava kolem. Z Juggena vystihovala, že je velice inteligentní a pozorný k maličkostem. Byl mírný a trpělivý, pečlivě vybíral svá slova a dokonce i pohyby, a hlavní rozdíl mezi Michaelem a ním byla jeho neuvěřitelná otevřenost, netajemnost. Z dalších dnů práce měla dobrý pocit. Od teorie přešla k praxi, bojovala na trenažéru, na běžícím pásu i volně v pokoji. Zvyšoval se jí pocit sebevědomí, sebedůvěry a optimismu. Začínala věřit, že život v Sekci 1 zvládne... Nějaký čas po vánocích seděla Keity v kanceláři Madeline, dívala se do stěny a čekala až žena začne svůj hovor. “Takže, co říkáš na Juggena?” “Čeho by se to mělo týkat?” “Chování, stylu výcviku, povahy...” “Jo, ujde to.” “A jaký máš pocit?” “Vždyť řikám, ujde to, je fajn, že dokáže nejenom kritizovat, ale taky chválit.” “Nic víc?” “Ne, moje pocity jsou moje pocity a já nemám náladu a asi ani neumím někomu vysvětlovat, co cítím.” “Chci slyšet, jestli je lepší než Michael.” “Je jiný.” “Jaký?” “Mírnější, otevřenější.” “Jsou to kladné vlastnosti?” “Snad, od toho je tu on, aby vám řekl, jestli pracuju líp, ne?” “O to mi nejde, je důležité, jestli se při jeho výcviku cítíš sebevědomá a ve formě. O tvůj výkon se pochopitelně stará on.” “To jde? Cítit se sebevědomě v Sekci? Nebo, co chcete slyšet? Ne, dobře se nemám, to opravdu ne.” Madeline se usmála, “Jsi občas trochu těžký oříšek k rozlousknutí.” “Vážně? To mě těší...” “Děkuji za rozhovor, můžeš jít.” Jakmile se za ní zabouchly dveře, zastavila se, protože zaslechla Madeline, jak s někým mluví. “Co si o ní myslíš?” “Věří mi,” odpověděl hlas muže. Byl to Juggen. “Jistě?” “Naprosto.” “Výborně. Jen tak dál.” “Buď bez obav.” “Jsi schopen jí do začátku dalšího školního roku připravit na první akci?” “Pokud s ní budu prac ovat denně, tak spolehlivě.”“Dobře, jak je na tom fyzicky?” “Nemůžu si stěžovat, krásně se s ní pracuje, i když má občas spousty poznámek.” “To jí budeme prozatím tolerovat. Je ještě mladá, asi si to jen tak neodpustí. A ta její výřečnost nám může být v mnoha směrech užitečná. Baví jí s tebou pracovat?” “Neomylně ano.” Keity prudce zvedla hlavu. Tolik se snažila aby se jí nikdo nedostal pod kůži, ale Juggen si stejně našel cestu. Byla zoufalá. Jak se pozná, že někoho něco baví? Dělá moc veliké pokrok y? Jak to všechno Juggen ví? Jak? JAK?Setřela si pot z čela. Ne, už nemůže nic dělat, udělala chybu, všechna snaha byla nanic, a teď je víc než jasné, že půjde příští rok do první akce. Když se Juggen nemýlil doteď, nebude se mýlit ani v tomto... O pár dní později Keity sama vnímala, nakolik byla slova muže pravdivá. Pracovali spolu jen krátce a ona už teď uměla spolehlivě zasáhnout terč a podstatně zvyšovala svůj výkon v běžném tréninku.Dny plynuly až bylo počasí stále teplejší a slunečnější a až přišel konec školního roku a prázdniny. Díky Juggenovi za ten čas velice vyspěla. Fyzicky i psychicky. Ale teď, v době pololetních prázdnin jí přibyla další každodenní práce. Byly to počítače. Každé dopoledne chodila k Bircoffovi a otevírala soubor za souborem, aby porozuměla. Byla to tak těžká a duševně namáhavá práce, že po dopoledni s Bircoffem byla víc unavená, než po odpoledním tréninku s Juggenem a i ten po ní teď chtěl, aby podala větší výkon, než jakého byla schopna. Hodinu od hodiny se jí do hlavy h ustilo tolik nových informací, že měla pocit, že se jí snad musí mnohonásobně zvětšit kapacita mozku.Ale podle všech testů se rychle učila a zlepšovala, rychle si zvykala a přizpůsobovala se. Polovina srpna byla za ní, když vešla za Madeline do kanceláře. Tušila, že brzy přijde velký zlom jejího života, tak se s napětím posadila. “Jak se cítíš po roce v Sekci?” Zeptala se žena. “Jsem někdo jiný, než jsem bývala...” “Nepochybně. Můžeme tě poslat do první akce?” “No, moc nadšená z toho nejsem.” “Proč?” “Nechci mít na svědomí smrt nevinných lidí.” “To mít nebudeš.” “Lžete!” “Ne, Smrt lidí není vina tvoje, ale Sekce.” “Na tom přece nezáleží.” “Mýlíš se, ale dobrá, řeknu to tedy jinak. Do první akce půjdeš dříve nebo později. Jestliže se rozhodneš to odložit, budeš pokračovat dál ve svém jednotvárném životě.” “A když se rozhodnu, že pojedu?” “Nejvíce se naučíš v průběhu akcí, tvůj výcvik se značně omezí.” “Musím odpovědět hned?” “Ano.” “Dobrá...” Keity se hluboce zamyslela, nadechla se a pak kývl a, “půjdu.”Žena se usmála, “výborně, dáme ti o všem vědět, buď připravena ihned vyrazit.” “A do té doby?” “Připrav se do školy, Juggen tě občas navštíví, abys neztratila formu.” “Dobře.” “V době, kdy budeš vyjíždět do akcí budeš mít volno kromě víkendu ještě ve středu.” “Alespoň něco. To je celkem potěšující zpráva.” “To jsem ráda. Můžeš odejít.” “Díky, Madeline. Až potkáte Šéfa, vyřiďte mu, že ze mě má, co chtěl mít, gratuluju.” Dodala Keity a odešla. Měla říkat tu poslední větu? Možná že to nebyl o nutné.Autorka článku: Markéta Zelená
|
|